víra a skutky

Spasení pouze vírou - Živá víra se vždy projevuje a vyvíjí skutky

O vztahu mezi vírou a skutky má myslím mnoho věřících určité nejasnosti. Mnozí ani neví, že Bible se k tomuto tématu vyjadřuje, a tak se snaží dělat vše nejlépe, jak sami uváží. Výsledkem je, že žijí ve zmatku a nejistotě, snaží se ze všech sil konat (nebo "páchat") dobré skutky, aby si zasloužili spasení, nebo dávají nebiblickký důraz na zachovávání některých zákonických věcí.

Pro začátek si vysvětleme, co to je:

• víra - to, že něčemu věříme, že se na objekt naší víry spoléháme, vkládáme do něj jistotu

• skutek - to, co činíme

A teď můžeme vztah mezi vírou a skutky, jak o něm učí Nový zákon, vyjádřit tímto jednoduchým protikladem: víra není založena na skutcích, ale skutky jsou výsledkem víry.Pak vyvstává otázka, čemu věříme. Věříme Bohu? Věříme tomu, co Bůh zjevil ve svém Slově? Věříme, že skutek potřebný pro spasení vykonal Ježíš?

„A když okusil Ježíš octa, řekl: Dokonáno jest. A nakloniv hlavy, ducha (Otci) poručil.“ (J 19:30)

Řecké slovo, které je zde přeloženo „dokonáno jest“, je nejdůraznější slovo, jakého je možno použít. Je to perfektum slovesa, které samo znamená něco dokonale udělat. Mohli bychom to ukázat asi takovýmto překladem: „Je to dokonale dokonáno“. Jinými slovy, už nic nezbývá učinit. Všechno co bylo potřeba učinit, aby byla zaplacena pokuta za lidské hříchy a aby bylo pro všechny lidi získáno odpuštění a spasení, to již bylo dokonáno utrpením a smrtí Krista na kříži. Tvrdit, že by někdo mohl k získání spasení potřebovat ještě něco nad to, co již Kristus vykonal, by bylo odmítnutím svědectví Božího Slova a zlehčením dostatečnosti Kristova smíření. Potom tedy jakýkoli lidský pokus zasloužit si spasení buď zcela, nebo z části vlastními dobrými skutky je ve svém důsledku urážkou Boha Otce i Boha Syna. Taková snaha vyjadřuje, že dílo smíření a spasení, které připravil Otec a vykonal Syn, je v nějakém smyslu nedostatečné, nebo neúplné. To je v rozporu s jednoznačným svědectvím celého Nového zákona. Tomu, že žádný člověk nemůže již nikdy nic učinit, aby se zasloužil o spasení, důrazně a vytrvale vyučuje apoštol Pavel.

Např. v Ř 4,4n Pavel říká toto: "Kdož skutky činí, tomu odplata nebývá počtena podle milosti, ale podle dluhu. Tomu pak kdož nečiní skutků, ale věří v toho, který spravedlivého činí bezbožníka, bývá jeho víra počtena za spravedlnost.“ Všimněme si výrazu „tomu kdož nečiní skutků, ale věří“. Má - li kdo získat spasení, skrze víru, pak první co musí udělat, je “nečinit skutků“ - přestat dělat cokoliv, čím by si mohl spasení zasloužit. Respektive nekonat skutky za účelem nabytí spasení. Spasení přichází skrze samotnou víru tím, že člověk kromě toho, že věří, nedělá naprosto nic pro svou spásu. Pokud se člověk pokouší cokoliv dělat, aby si zasloužil spasení, nemůže zakoušet Boží spasení, protože to se přijímá pouze samotnou vírou.

Toto byla veliká chyba, kterou učinil Izrael , jak Pavel - sám Izraelita - vysvětluje. V Ř 9,31n říká: „Izrael pak následovav zákona spravedlnosti k zákonu spravedlnosti nepřišel. Proč? Nebo ne z víry, ale jako ze skutků zákona ji hledali.“ A opět v Ř 10,3 říká Pavel o Izraelovi: „Nebo neznajíce Boží spravedlnosti a svou vlastní spravedlnost usilujíce vystaviti, spravedlnosti Boží nebyli poddáni.“ Proč zklamal Izrael v získání spasení, které Bůh pro ně připravil? Pavel udává dva důvody, které jsou velmi těsně sepjaty: první, „nebo ne z víry, ale jako ze skutků zákona ji hledali“; a druhý, protože usilovali vystavět svou vlastní spravedlnost“. Jinými slovy pokoušeli se dosáhnout spasení něčím, co sami dělali ve vlastní spravedlnosti. Výsledkem toho bylo, že nikdy nevstoupili do Božího spasení. Stejnou chybu, jakou dělal Izrael za dnů Pavlových, dělají dnes milióny křesťanů po celém světě. Všude mezi křesťany je mnoho upřímných lidí dobré vůle, kteří cítí, že musí něco udělat, aby se přičinili o své spasení. Zasvěcují se takovým věcem, jako jsou modlitby, kající skutky, posty, skutky milosrdenství, sebezapírání, pečlivé zachovávání církevních ustanovení, ale to vše marně! Nikdy nedostanou do srdce pravý pokoj a jistotu spasení, protože tak jako v minulosti Izrael to nehledají vírou, ale skutky. Usilují vystavět svou vlastní spravedlnost a tím selžou v poddání se spravedlností Boží, což je možné pouze vírou v Krista.

Stejnou pravdu učí Pavel v Ef 2,8n, kde říká křesťanským věřícím: „Neboť milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami ze sebe, dar jest to Boží), ne ze skutků, aby se nikdo nechlubil.“

Všimněme si, že Pavel říká: „Spaseni jste“ - již nyní. To dokazuje, že je možno být spasen zde a nyní na tomto světě a vědět to. Spasení není něco, na co bychom museli čekat do budoucího života. Můžeme být spaseni zde a nyní. Jak můžeme získat tuto přítomnou jistotu spasení? Pokud důvěřujeme Bohu, důvěřujeme tomu, co řekl ve svém Slově, pak můžeme v jeho zaslíbení složit veškerou svou naději a mnohem více - můžeme a máme je prostě brát jako realitu. Když to Bůh řekl, tak to tak je. Když Bůh řekl, že jsem spasena skrze víru, tak jsem spasena. Žádné diskuse zde nepřipouští. To by bylo spekulování s Bohem.

Spasení je dar Boží milosti, nezasloužená přízeň vůči hříšnému a nehodnému. Tento dar je možno přijmout prostě a výhradně vírou - „ne ze skutků, aby se nikdo nechlubil.“ Kdyby člověk mohl cokoli učinit, aby si zasloužil své spasení, potom by se mohl chlubit tím co sám učinil. Nebyl by za své spasení zavázán cele Bohu, ale nakonec alespoň částečně by byl za ně vděčen svým skutkům, svému vlastnímu úsilí. Jestliže však člověk přijímá spasení jako bezplatný dar Boží pouze vírou, pak nemá nic, čím by se mohl chlubit. Pavel to znovu zdůrazňuje v Ř 3,27n: Kdež jest tedy ta chlouba? Vyprázdněna jest. Skrze který zákon? Skutků - li? Nikoliv, ale skrze zákon víry. Protož za to máme, že člověk bývá spravedliv učiněn věrou bez skutků zákona.“

V Ř 6,23 Pavel opět předkládá naprostý protiklad mezi tím, co si zasloužíme svými skutky a tím, co přijímáme pouze vírou, když říká: „Odplata za hřích je smrt, ale milost Boží život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ Zde je záměrný kontrast mezi „odplata“ a „milost“. „Odplata, nebo mzda označuje to, co si zasloužíme, za to, co jsme vykonali. Na druhé straně slovo přeložené jako „milost“ - řecky „charisma“ - výslovně označuje bezplatný, nezasloužený dar Boží milosti a přízně. Tím je každý z nás postaven před volbu. Můžeme si zvolit buď svoji odplatu - tj. řádnou mzdu za naše skutky. Ale protože naše skutky jsou hříšné a Bohu nelibé, naší odměnou za ně je smrt, nejen smrt tělesná, ale také konečné věčné zavržení z přítomnosti Boží. Anebo se rozhodneme vírou přijmout nezaslouženou „milost“. Tato „milost“, nebo „dar milosti“ je věčný život, který je v Kristu Ježíši. To znamená, když přijmeme Ježíše Krista, jako svého osobního spasitele, přijímáme v něm dar věčného života.

Jestliže spasení není vůbec ze skutků, ale výhradně z víry, můžeme se tedy přirozeně ptát, jakou roli hrají skutky v životě křesťana. Na tuto otázku, nám dává nejúplnější a nejjasnější odpověď Jakub ve své epištole 2,14-26. Zde říká toto (v Colově překladu): „Co prospěje, moji bratři, praví-li kdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho víra spasit? A kdyby bratr nebo sestra byli nazí a neměli na denní výživu a někdo z vás pak by jim řekl: jděte v pokoji zahřívejte se a nasycujte se, ale nedali byste jim, co potřebují k životu, co to prospěje? Tak je to i s vírou. Nemá-li skutky je mrtvá sama v sobě. Ale někdo řekne: 'Ty máš víru a já mám skutky. Ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukáži ze svých skutků, jaká je víra má. Ty věříš, že je jeden Bůh? Dobře činíš. I zlí duchové věří, ale třesou se.' Chceš však pošetilý člověče poznat, že víra bez skutků je mrtvá? Což náš otec Abraham nebyl ospravedlněn za skutků, protože obětoval svého syna Izáka na oltáři? Vidíš, že spolu působila víra s jeho skutky a že víra byla skutky dovršena. I naplnilo se písmo: 'Uvěřil Abraham Bohu a bylo mu to připočteno k spravedlnosti' a 'byl nazván přítelem Božím.' Vidíte, že člověk bývá ospravedlněn skutky a ne pouhou vírou. Což nebyla i nevěstka Raab ospravedlněna skutky, že pohostinsky přijala posly a propustila je jinou cestou? Nebo jako je tělo bez ducha mrtvé tak je i víra bez skutků mrtvá.“

V tomto oddíle Jakub dává několik příkladů, aby objasnil souvislost mezi vírou, a skutky. Mluví o křesťanu, který propouští hladového a nahého spoluvěřícího bez jídla a bez oděvu pouze s prázdnými slovy potěšení. Mluví o démonech, kteří věří v existenci jediného pravého Boha, ale ve své víře nenalézají žádné utěšení, ale pouze strach. Mluví o Abrahamovi dávajícího svého syna Izáka jako oběť Bohu. A mluví o nevěstce Raab v Jerichu, která přijímá a ochraňuje Jozuovi posly. A potom v posledním 26 verši Jakub shrnuje své učení o souvislosti víry se skutky v příkladu vztahu mezi tělem a duchem. Říká: „Neboť jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je i víra bez skutků mrtvá.“ Právě tento odkaz na ducha v souvislosti s vírou dává klíč ke správnému porozumění působnosti víry v životě věřícího.

Pravá Biblická víra je něco duchovního. Tak můžeme porozumět Jakubovu příkladu těla a ducha. V přirozené oblasti, pokud je člověk živý jeho duch zůstává v jeho těle. Duch sám je neviditelný, ale ze vnitř řídí a ovládá vše, co člověk svým tělem dělá. Každý čin lidského těla je výrazem jeho ducha v něm. Tedy přesto, že duch v člověku je neviditelný, jeho existence a charakter se jasně projevuje v činnosti a v chování jeho těla. Když duch nakonec lidské tělo opustí, všechny činnosti těla ustanou a ono zůstane bez života. Mrtvolná nečinnost těla prokazuje, že duch již v těle není. Stejně je tomu i s vírou v pravém křesťanu. Tato víra je živá a činná. Když člověk přijde k Bohu s tím, že je hříšný a  jeho hříchy si zasluhují trest, prosí Boha o milost a cele se spoléhá na Něj, že jen On ho může zachránit. Spolehne se na Něj jako Spasitele, uvěří Mu, Bůh mu dá svého Ducha a Jím ho vede. Přináší v Kristu vlastní život samotného Boha, aby přebýval v srdci věřícího. Tento život Boží přebírá ve věřícím řízení celé jeho přirozenosti - jeho tužeb, myšlenek, slov a činů. Věřící začne myslet, mluvit a jednat způsobem zcela novým, naprosto odlišným od předchozího. Říká a dělá věci, které by nemohl ani nechtěl říkat a dělat, před tím, než tento Boží život skrze víru do něho vstoupil, aby převzal jeho řízení. Tedy tento nový způsob života, nebo jak to Jakub nazývá, jeho nové „skutky“, jsou důkazem a výrazem víry v jeho srdci. Jestliže se však v životě člověka nic z těchto nových činů neprojeví - žádný skutek, který by odpovídal víře, kterou vyznává, potom to dokazuje, že v něm žádná skutečná víra není. Bez této skutečné živé víry, která se projevuje skutky, nemá vyznávání křesťanství o nic větší cenu, než mrtvé tělo, ze kterého duch odešel.

Můžeme se nyní stručně zamyslet, postupně nad každým ze čtyř příkladů, které Jakub uvádí, abychom viděli, jak osvětlují tuto zásadu: Nejprve Jakub mluví o křesťanu, který vidí hladového neoblečeného křesťana a říká mu: Jdi v pokoji, zahřívej se a nasycuj se, ale nenabídnul mu jídlo ani oděv. Slova tohoto člověka byla zřejmě neupřímná. Kdyby opravdu toužil vidět druhého nasyceného a oblečeného, dal by mu pokrm a oděv. Skutečnost, že to neučinil, prozrazuje, že se o druhého ve skutečnosti nestaral. Jeho slova byla pouze prázdným vyznáním bez jakékoli vnitřní skutečnosti. Stejně je tomu, když křesťan vyznává víru, ale nejedná podle ní. Taková víra je neupřímná bezcenná a mrtvá. Potom Jakub mluví o démonech, kteří věří v jediného pravého Boha, ale třesou se. Tito démoni nemají vůbec pochyb o existenci Boha, ale také vědí, že jsou jako nekající nepřátelé Boží pod jeho odsudkem hněvu a soudu. Jejich víra jim tedy nepřináší žádné utěšení, ale pouze strach. To ukazuje, že pravá Biblická víra, je vždy vyjádřena poddáním se Bohu a poslušností. Víra, která zůstává neposlušná a tvrdošíjná, je víra mrtvá, která nemůže spasit od Božího hněvu a soudu. Do třetice Jakub uvádí stejný příklad víry, jaký uvádí Pavel v Ř 4, příklad Abrahama. V Gn 15,6 čteme, že „Abraham uvěřil Hospodinu a počteno mu to za spravedlnost“. V oné chvíli vstoupila do Abrahamova srdce živoucí víra v Boží Slovo. Potom se tato víra projevovala navenek ve stálém chození poddajnosti a poslušnosti Boží. Každý čin poslušnosti, který Abraham vykonal, rozvíjel a posiloval jeho víru a činil ho způsobilým pro další čin. Závěrečná zkouška Abrahamovi víry přišla v Gn 22, kdy ho Bůh požádal, aby obětoval svého syna Izáka. O tom čteme v Žd 11,17.19: „Vírou obětoval Abraham Izáka, když jej Bůh zkoušel, ...poněvadž uvážil, že Bůh je mocen i z mrtvých křísiti...“ (Žilkův překlad). V této době byla Abrahamova víra neustálým chozením v poslušnosti tak vyspělá a silná, že skutečně věřil, že Bůh může jeho syna vzkřísit z mrtvých. Tato víra v srdci Abrahamově nalezla vnější výraz v dokonalé ochotě obětovat Izáka a pouze přímý zákaz Boží ho zadržel, aby skutečně svého syna nezabil. O tom Jakub říká, že „spolu působila víra s jeho skutky a že víra byla skutky dovršena“. Abrahamovu zkušenost můžeme tedy shrnout takto: Jeho chození s Bohem začalo tím, že ve svém srdci uvěřil Božímu Slovu. Tato víra se projevovala navenek životem poddanosti a poslušnosti. Každý čin poslušnosti posilňoval a rozvíjel jeho víru a činil ho způsobilým pro další zkoušku. Tato souhra víry a skutků ho v jeho životě vynesla až navrchol jeho víry - k bodu, kdy byl schopen i obětovat Izáka. Čtvrtý příklad, kterým Jakub objasňuje vztah mezi vírou a skutky, je případ Raab. Příběh Raab je podán v knize Jozue v knihách 2 a 6. Raab byla hříšná kananejská žena, která žila v městě Jerichu, jež bylo pod odsudkem Božího hněvu a soudu. Když Raab slyšela o zázračném způsobu, kterým Bůh vedl Izrael z Egypta, dospěla k víře, že Bůh Izraele je pravý Bůh, a že vydal Kánan a jeho obyvatele do rukou svého lidu Izraelského. Ale také uvěřila, že Bůh Izraele je dostatečně milostivý a mocný, aby jí a její rodinu zachoval naživu. To byla víra, kterou měla Raab ve svém srdci. Tato víra v srdci Raab nalezla vyjádření ve dvou věcech, které pak Raab učinila. Nejprve, když Jozue poslal před svou armádou dva muže, Raab je ve svém domě přijala, ukryla, a umožnila jim zase uniknout. Když to dělala riskovala tím vlastní život. Později, aby uplatnila nárok na Boží ochranu nad svým domem a svou rodinou, vyvěsila z okna červenou stuhu, aby odlišila svůj dům ode všech ostatních. Bylo to totéž okno, kterým předtím pomohla uniknout oněm dvěma mužům. Výsledkem těchto dvou činů Raab bylo, že její celý dům i rodina byli zachráněni od zkázy, která pak přišla na celý zbytek Jericha. Kdyby Raab pouze tajně v srdci uvěřila v Boha Izraele, ale nebyla by ochotna vykonat tyto dva činy víry, její víra by byla pouze mrtvou vírou a neměla by žádnou moc ji uchránit před soudem, který přišel na Jericho.

Poučení pro nás křesťany je, že jestliže vyznáváme víru v Krista, musíme být také ochotni se činně ztotožnit s Kristovou věcí, i když by to mělo znamenat opravdovou osobní oběť i snad riskování, nebo skutečné položení vlastních životů. Za druhé, musíme být ochotni učinit jasné a otevřené vyznání své víry, které nás odliší ode všech nevěřících kolem nás. Červená stuha mluví obzvláště o otevřeném vyznání naší víry v krev Kristovu, která byla prolita na odpuštění a očištění našich hříchů.

Pro závěrečné shrnutí vztahu mezi vírou a skutky se můžeme ještě jednou obrátit k epištolám Pavlovým. ve Fp 2,12n Pavel říká: „S bázní a třesením spasení své konejte, Bůh zajisté jest, který působí ve vás i chtění i skutečné činění, podle dobře libé vůle své.“ Zde je ten vztah jasný. Nejprve působí Bůh v nás jak chtění tak i činění. Potom my vykonáváme v našich činech to, co předtím Bůh způsobil v nás.

Důležitá věc, kterou si musíme uvědomit, je, že první přichází víra a potom skutky. Spasení od Boha přijímáme vírou samotnou bez skutků. Jakmile jsme jednou takto přijali spasení, potom ho vykonáváme aktivně v našich životech svými skutky, to jest tím, co děláme. Jestliže po uvěření nevykonáváme takto aktivně své spasení, ukazuje nám to, že víra, kterou vyznáváme, je pouze mrtvou vírou a že doopravdy spaseni nejsme. Spasení nepřijímáme skutky. Ale naše skutky jsou zkouškou pravosti naší víry a prostředkem, kterým se naše víra rozvíjí. Pouze pravá a živá víra činí pravého živého křesťana.

(částečně převzato od jiných autorů)