Království masek (5)

5. Vincent

Jak procházel přes další a další louky a brouzdal vysokou trávou, přistihl se Jakub, že postrádá Ludmilinu společnost. Začínal mít pocit, že odmítnutím pozvání do vsi udělal chybu. Mohl být zase mezi lidmi, aspoň na chvíli na jednom místě. Jakub se mrzutě poškrábal ve vlasech. Pak začal sestupovat opatrně po úbočí travnatého kopce a při pohledu do údolí se mu zataji dech.

Dole se rozkládala oáza. To byl Jakubův první dojem. Pak si uvědomil, že to je obrovská zahrada, a že patří k neskutečně krásnému domu. Ta krása vábila jako magnet.

Konečně se ocitl před domem. Vydechoval z něho příjemný chládek. Celý dům vypadal jako z jiného světa. Jen jeho dveře byly zavřené a Jakub přemýšlel, jestli tady vůbec někdo bydlí. Ticho bylo skoro hmatatelné. Jakub obcházel zahradu a nakukoval přes plot. Užasle pozoroval zahradní jezírka a bílou fontánu, stromy a keře poskytující stín k odpočinku, záhony pestrobarevných květin.

Najednou sebou překvapeně trhl. V zahradě někdo byl.

Mladý muž se procházel mezi stromy. Jeho maska byla neskutečně sebejistá a pyšná, jako by její majitel stále shlížel na všechno okolo sebe.

Jakub se zdráhal toho muže oslovit, ale nemusel se ani rozhodovat. Neznámý na něho zavolal sám. „Ty tam! Co tu okouníš?! Koukej zmizet!“ „Já....promiňte...šel jsem jenom...okolo...“ Jakub se zakoktal a poodstoupil několik kroků od plotu. Muž mezitím přišel blíže a Jakuba pozoroval. „Tak co tady děláš?“ zeptal se už mírněji, ale v jeho hlase bylo pořád znát pohrdání, když Jakuba přejel pohledem od hlavy až k zaprášeným botám. „Jsem na cestě už několik dnů. Rozhodl jsem se, že budu putovat po království tak dlouho, až najdu někoho, kdo mi pomůže dostat pryč špínu z mé tváře. Starý Edmond mi řekl, že možná někde žije král.“

„A co čekáš ode mě?“ opáčil ten muž v zahradě. „Já žádného krále neznám a ani ho nepotřebuju. Mám svoje bohatství a to mi stačí. Obejdu se i bez krále a ty by ses měl zařídit stejně.“ Zamyslel se a pak řekl: „Něco ti můžu dát, jdi k hlavním dveřím. A pak už odsud koukej zmizet. Všichni mi jenom závidí, že jsem bohatý a chystají se mě okrást. Ale to jim nedaruju, já jsem bohatý! Nepotřebuju žádné lidi, ani krále! Hledej si někde jinde, tady u mě zůstat nemůžeš!“ Otočil se a odcházel zahradou. Jakub se přiloudal zpátky k hlavním dveřím. Po chvíli čekání za nimi zaslechl kroky. Ze dveří vykoukla služebná. „Pan Vincent ti posílá tohle.“ Podávala mu masku. Jakub si ji prohlížel, měla pyšný a sebejistý výraz. Nedovedl si představit, že by ji měl nosit. Dveře zaklaply a dům se zase ponořil do ticha. Jakub viděl, že více se tady nedozví. Obrátil se k odchodu. Krásný dům plný bohatství za ním jen mlčel do prázdna. Už mu nepřipadal jako oáza. Přes všechnu krásu působil spíš jako poušť.