Království masek (4)

4. Ludmila

Okolní krajina se měnila, z lesů postupně přecházela v kopce, které Jakub předtím viděl na obzoru před sebou. Chatrč starého Edmonda už dávno zmizela, ale to, co tam slyšel, Jakubovi stále znělo v hlavě. Šel sám a jeho společníkem bylo jenom slunce, které ospale posílalo paprsky dolů na zem. Už hodně dlouho nepotkal žádného pocestného, neminul vesnici. Ale Jakub se nemohl zbavit pocitu, že s ním někdo nebo něco jde, i když nic určitého neviděl.

Když se po únavném šplhání do kopce rozhlédl, viděl jenom rozlehlé zelené louky plné květin. Jakub neodolal a vyzul si zaprášené boty. Tráva příjemně chladila a laskala unavené nohy.

„Au! Já bych do toho....!“ Když prsty bosé nohy narazil na kámen schovaný v trávě, Jakub bolestí až poskočil. Posadil se na polorozpadlý pařez vedle sotva znatelné cestičky a prohlížel zarudlé prsty. Když zaslechl zachichotání, zvedl překvapeně hlavu. Teprve teď si uvědomil, že tady není sám.

Opodál postávala dívka sotva šestnáctiletá. V dlouhých kaštanových vlasech měla vpletené květiny. Podle všeho už Jakuba nějakou dobu pozorovala. Dívčina maska byla veselá a bezstarostná, stejně jako její nositelka.

Jakub se trochu rozpačitě obouval a dívka mezitím přišla o něco blíž. Dívala se na něho zvědavě, v hnědých očích jí rozpustile jiskřilo.

„Co tady děláš?“ zeptala se a pohrávala si s dlouhým pramenem vlasů. „Hledám.“ odpověděl Jakub trochu stroze. Vlastně nevěděl, co si o tom děvčeti má myslet. Zasmála se, jako by řekl kdoví jaký vtip. „A co hledáš? Včerejší den? Nebo kamení v trávě?“ Zase se zahihňala. Jakub se začervenal, když mu došlo, že viděla, jak tady poskakuje na jedné noze. „Někoho, kdo by mi pomohl umýt tvář. Starý Edmond říkal, že možná někde žije král, nevíš o něm něco?“ Dívka se posadila do trávy a teprve pak řekla:“Edmond? Ten bláznivý děda? Lidé od nás ze vsi k němu občas chodí, ale já myslím, že se mu to trochu motá v hlavě. Pořád jenom čte v nějakých zaprášených knihách, k čemu to je? A proč vlastně chceš mít umytý obličej, když přes masku to není vidět?“

Jakub chvíli mlčel, přemýšlel. Pak teprve odpověděl: “Prostě se nedokážu smířit s tím, že maska nic neřeší, jen zakrývá. A ten problém pořád existuje, i když není vidět. Nechci nosit masku, která zakrývá špínu. Chci mít čistou tvář, abych žádnou masku nosit nemusel. Rozumíš mi aspoň trochu....jak se vlastně jmenuješ?“ „Ludmila. Víš, já to nechápu, proč si zbytečně přiděláváš starosti. Tak si prostě nasaď masku a neztrácej čas nějakým hledáním. Mně ta špína nijak nepřekáží, mám se dobře i když nosím masku. Taky ti jednu dám, chceš?“ Poodešla a vrátila se s maskou stejně usměvavou a bezstarostnou, jako byla ta její. Jakub nevěděl, co na to říct. Nakonec vzal masku a přidal ji k té, kterou dostal od starého Edmonda. Ludmila vlastně měla tak trochu pravdu, ta špína nebyla na překážku tomu, aby se člověk měl dobře, ale přesto...nemohl se zbavit pocitu, že to není nic dobrého. „A král? Víš o něm něco?“ Ludmila pohodila hlavou. „Nikdy jsem ho neviděla, kdo ví, jestli vůbec nějaký král je.“ Vyskočila a rozběhla se po louce. Zatočila se, až kolem ní vlály dlouhé vlasy. Jakub pozoroval její tanec mezi květinami na trávě pozlacené slunečními paprsky. Byla bezstarostná jako ptáci v povětří, smála se a vypadalo to, že ji nic netrápí ani trápit nemůže.

„Co je mi do nějakého krále?“ zavolala na Jakuba. „Pojď se taky bavit, vezmu tě k nám do vsi, chceš? Zítra je tam svatba.“ Zaváhal. Najednou ho představa další dlouhé cesty unavovala. A naopak vidina společnosti ho začínala lákat. Jako kdyby ho Ludmila nakazila svou bezstarostností.

<Už toho trmácení bylo dost, odpočiň si. K čemu hledat krále, když třeba ani žádný není?>

Jakub sebou škubl. Na sluncem zalitou louku padl najednou stín. Ten hlas přicházel odnikud a zároveň odevšad, ale Ludmila nic neslyšela, dál vesele poskakovala po trávě a trhala květy.

Jen Jakub zneklidněl. Ten hlas není moje představa, věděl najednou s jistotou. A nechce, abych dál hledal. To poznání Jakuba ohromilo. Pozvání do vsi už nebylo důležité. Vstal. „Jsi moc hodná, ale musím jít dál.“ zavolal na Ludmilu. Obrátila se k němu, náruč plnou květin. „Ty jsi asi taky blázen jako starý Edmond.“ rozesmála se na celé kolo. „No tak si jdi a hledej, stejně nic nenajdeš.“ Zamávala a rozběhla se po pěšině, která nejspíš vedla do vsi. Jakub osaměl. Naposled na kratičkou chvilku zaváhal, věděl, že by Ludmilu ještě dohonil. V tom okamžiku ho ovanul zvláštní chlad. „Půjdu dál,“ řekl si sám pro sebe. Stín zmizel, jako by ani nikdy neexistoval.